Podle dnešních pravidel zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít..

Všem, kterým je mezi 20. až 50. lety…

Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo.
Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné
pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.
Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo,
pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali
někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to
ve zdraví přežili… Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze
starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na
to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu
jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů,
teprve až se venku rozsvítily pouliční lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily
neexistovaly, takže nebylo kam volat… Neměli jsme žádné
televizní hry, žádných 60 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače ani
internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!!
Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli
těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my!
Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme
si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když
nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo
explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se
chovat a poradit si…

Překopíruj tento text a pošli e-mailem každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě…

Přišlo e-mailembez zárukyZpět na swedweb nebo obsah rubriky